Konverziáda 2020
- Podrobnosti
- Aktualizováno: 2. 3. 2020 20:33
- Zveřejněno: 2. 3. 2020 20:14
- Napsal Žáci školy
Ve čtvrtek 20. února jsem se v Domově dětí a mládeže v Táboře vcelku úspěšně účastnil soutěže v anglickém jazyce. Jako vítěz školního kola jsem pro nás obsadil osmé místo v okresní soutěži. To sice nezní světoborně, ale zdaleka jsem nebyl poslední.
Po brzkém příjezdu jsem obdržel kartičku s číslem a kategorií a šel jsem čekat do třídy hudební výchovy. Po celou dobu jsem se cítil docela klidný, jediné, co mě trochu rozrušovalo, bylo to, že jsem tam nikoho neznal a trochu jsem měl obavy z ústního zkoušení.
Když se porota představila, byli jsme posláni o patro výš na psaný test. Skládal se ze dvou poslechů a jednoho pracovního listu. Učitelé na nás mluvili anglicky kromě pár výjimek, které mě překvapily. Hlas z poslechu mi byl až moc dobře známý, což mi pomohlo v ovládání stresu.
Když jsem si test prohlížel, nacházel jsem v něm chyby, to ale vůbec neovlivnilo můj pohled na obtížnost, nechtěl jsem ho tolik podcenit. Poslech byl jednoduchý. Při soutěži v anglickém jazyce bych čekal opravdu složitější. Druhý úkol byl už ale trochu oříšek, vybírání odpovědí podle výpovědí lidí. Hodně lidí se shodovalo a mluvili o stejných věcech. Bylo tedy těžké se správně rozhodnout. Pracovní list byl opět překvapivě jednoduchý. Už jsem si začínal myslet, že mluvená část bude v češtině… Doplnil jsem všechna slova a po chvíli se začaly papíry vybírat. Pořád jsem zůstával klidný. Polovinu jsem už měl za sebou, už jen chvilka povídání a snad to bude v pořádku.
No, trochu jsem se mýlil. Po testu jsme byli posláni zpátky do učebny hudební výchovy a začala ta nejhorší část – čekání. Mezi naším čekáním však padala čísla těch, co měli pokračovat na ústní zkoušení. Chodili jsme do té samé místnosti, kde byl test, ale jen po dvou. Začínal jsem se trochu bát, co bude, až uslyším svoje číslo, ale přišlo to dřív, než jsem se nadál. Nemohl jsem dělat nic jiného než jít.
Přede dveřmi jsem se ohlédl po mém kolegovi a do dveří ho pustil s klasickým: „Dámy první.” Nebyl jsem připravený na to, že bychom měli být po dvou, ale aspoň jsem měl nějakého parťáka. Vybrali jsme si téma na růžovém lístku a usedli před porotu.
No, možná kdybych nemluvil, tak bych dostal víc bodů. Často jsem chyboval i ve věcech, které mám v malíku, a sám jsem se zaháněl do kouta. Téma móda, ze kterého čišel jen strach, jsem samozřejmě dostal já. Začal jsem odpovídat na otázky a nejlepší mi přišlo, když to budu hrát trochu na šaška. To se mi taky povedlo. Porota se jen smála a já měl radost. Všeho do času. Zapomněl jsem zmínit, že první větou, kterou hlavní porotce vyřkl, mi zakázal všechno, na co jsem "trénoval" a co mi pan učitel poradil. Dál jsem při zkoušení byl spíš gentleman, ne dravá zvěř, která mluví páté přes deváté, aby předvedla, co umí.
Když před nás položili obrázek, přemýšlel jsem spíš nad tím, jak opravdu zazářit, ale můj kolega se do toho vrhl jednoduše, což porotě bohužel stačilo. Místo toho, abych mu při nádechu ukradl slovo, jen jsem seděl a přenechal mu pár chvilek slávy. Teď už se nedá nic dělat, ale třeba bych ještě nějaké ty bodíky získal.
Sejdu schody dolů zase do té místnosti hudební výchovy, kde strávím další dvě hodiny svého života čekáním na vyhlášení. Bylo to strašné čekání, ani diplom jsem si neodvezl, ale přežil jsem a zúčastnil se. Jsem vlastně moc rád, že jsem mohl být součástí a že se tyto soutěže pořád konají.
Tomáš Hronek
