škola, která se nestydí za to, že bývá nazývána vesnickou

Víte že...

Zjistil jsem, že většina lidí se dostane kupředu v době, kdy ostatní mrhají svým časem. (Henry Ford)

Vidíme to černě

Je název akce, se kterou přišel spolek Pedagogická komora. Čeští, moravští i slezští učitelé mohli v den narozenin Jana Amose Komenského vyjádřit svůj postoj k situaci v českém školství. Původně měla být vyjádřením podpory slovenským kolegům, kteří Dnem učitelů v černém podporují petici za stažení návrhu nového zákona o pedagogických a odborných zaměstnancích. Komenského dílo spojuje nejen naše dva národy, ale celou Evropu. V černém přišli i někteří z nás, protože se obáváme, že vzdělanost národa Komenského je ohrožena.
Je situace opravdu tak kritická? Je třeba vidět věci černě? Vzdělávání je ze své podstaty věc velmi konzervativní. Školy vznikly proto, aby generace mohly předávat své vědění pokolením dalším. Pokrokáře dokáže ta setrvačnost rozpálit doběla. Lidé konzervativní v ní vidí záchranu před úplným a velmi rychlým zničením hodnot i kvality systému, který vytvořili naši předkové. Minule jsem hořekoval nad systematickým ničením speciálního školství se stoletou tradicí. Nemusím si nasazovat růžové brýle, abych viděl, že česky stále mluví řada zkušených, ale i začínajících špičkových vědců, kteří v zahraničních i domácích laboratořích posunují možnosti lidstva. Přicházejí s novými technologiemi, nacházejí léky na zhoubné nemoci, zkoumají vesmír. Máme také spoustu skvělých lékařů, inženýrů i učitelů, kteří za cenu osobních obětí udržují systém, jenž nás řadí mezi nejbohatší a nejvyspělejší země světa. Máme spoustu vynikajících sportovců, ale také úředníků a volených zástupců, kteří se znamenitě starají o věci veřejné, a pak vidíme, jak země rozkvétá. Ale bez většiny úplně obyčejných, neznámých lidí žijících poctivě své životy, pilně pracujících a svědomitě vychovávajících své potomky by nic z toho nemělo smysl. Na všem se podílely i generace našich učitelů i učitelů jejich.
Vždy je co vylepšovat. To platí pro celé zdravotnictví, státní správu i celou společnost, školství nevyjímaje. Platí to i osobně pro každého z nás. Obavy v nás vzbuzuje způsob, jakým má zlepšování probíhat. Přirozený vývoj čím dál víc ovlivňují „experti“ na vzdělávání, které mají novináři rádi pro jejich kontroverzní názory, ale stále více jim naslouchají i volení zástupci a úředníci, kteří mají možnost věci měnit, i když o nich nerozhodla demokratická většina.
Samozvaní experti čím dál častěji přibíhají s třešničkou, kterou sebrali tu z dortu finského, jindy singapurského a nikdo jim není sto vysvětlit, že bez toho skvělého dortu s drahým krémem a léty vypiplaným těstem to nikdy nebude ono. Umanutě trvají na tom, abychom třešničku zamíchali do českých buchet a konečně zmodernizovali naše školství ustrnulé v dobách Marie Terezie. V prostředí neustálých a mnohdy protichůdných změn pravidel, bez důvěry a náležité podpory sebelepší tým nikdy žádnou olympiádu nevyhraje.
Až se podstata, kterou je právě ta setrvačnost školského systému, vyčerpá. Zkušení učitelé odejdou do důchodu a nikdo je vzhledem k nastaveným podmínkám nenahradí. Stát zničí neustálými změnami kvalitní veřejné školství a soukromé školy vysají intelektuální elitu, pak zamrzne úsměv i „expertům“, kteří dnes barnumskou reklamou nabízejí snadná řešení. Pak už bude pozdě, ale naděje umírá poslední.

lantern