Základní škola a Mateřská škola Chotoviny

Jdeme do kulturního domu. Dnes je středa 28. listopadu. Dav žáků šesté až deváté třídy se hrne do dveří. Máme rozkaz mlčet! V sále ještě probíhá představení pro první stupeň. Už jsme na řadě. Odkládáme si bundy, kabáty, čepice, rukavice, šály a jdeme si sednout. Ani tahle zjevně jednoduchá činnost nejde tak lehce. Vrzání židlí a zbytečné řeči. Konečně všichni sedí, je poměrně ticho. Před námi se objevují dva páni. Ten první má úplně oholenou hlavu a od rtu ke konci brady proužek vousů. Jmenuje se Honza. Ten druhý je vyšší, na hlavě má kostičkovaný baret, zpod něhož mu sem tam vykukuje pramen vlasů. Zajímavé je, že každý jinak barevný. Jmenuje se Tomáš. Obecenstvo je zticha. Všichni jsou překvapeni. Čekali nějakou nezáživnou přednášku o drogách.

 Začíná to hezky, všichni jsme označeni za feťáky a narkomany. A je to venku, jedeme v tom všichni. Jsme přece společnost. Děti vykulují oči, někdo by se chtěl možná i hádat a nesouhlasit s nimi, ale nahlas nikdo neřekne nic. Dvojice nás provokuje dál. Nikdo se opět neozývá. Tato přednáška je hlavně o cigaretách, což je dobře. Na cigarety se dost často zapomíná, i když jsou velice škodlivé. Muži nám hrají píseň na kytary a do toho dost zuřivě zpívají! Konečně Tomáš sundal baret a nás ohromily jeho vlasy. To, že jsou na jedné straně krátké a zvolna přecházejí do dlouhých, není ještě nic proti tomu, že jsou všechny jinak barevné. Dozvídáme se mnoho věcí o cigaretovém průmyslu, jeho snaze nalákat mladé lidi kouřit. Vyprávějí příběh o kamarádovi z vojny, který kouřil z nouze všechno, co hořelo. Dnes už nekouří. Víte proč? Uvědomil si, že je to blbost.

 Nyní je na řadě pokus. Můj spolužák byl vybrán. Jeho rolí je kuřák, který musí kouřit co půl hodiny. Manželce se to nelíbí, tak musí chodit kouřit za garáž. Chvilka pobíhání za „slastí“ stačí, aby všichni pochopili, že kouřit není zas tak jednoduché. Zabere to čas a stojí to velké peníze. Následuje další besedování o kouření a jiných závislostech. Muži jsou vtipní, a proto se nikdo nenudí. Je třeba hodně přemýšlet. Každá jejich slova jsou takovou hádankou. Pochopit není někdy lehké a já si myslím, že ne každý, kdo sedí v publiku, ví, co vlastně jejich hádanky znamenají.

 Je konec. Tomáš a Honza se rozloučí, my zatleskáme, ale sedíme dál. Muži jsou docela zmatení, ale my máme tělocvik a vážně se nám nechce. Tak nám ještě Tomáš poví, jak měl tělocvik rád a my opět zatleskáme. Zůstat sedět by už bylo trapné. Zvedáme se a jdeme na další hodinu. Jdeme do života. Mně se to líbilo. A jak vám?