škola, která se nestydí za to, že bývá nazývána vesnickou

Víte že...

Každý je demokrat, když jde o někoho vyššího, než on jest, a každý je aristokrat vedle nižšího. Ta pravá demokracie však neleží v tom, abychom se rovnali vyšším, což lehké jest, nýbrž abychom se nevypínali nad nižší, než jsme sami; každý musí začít s demokracií sám u sebe a pak to půjde. (Karel Havlíček Borovský)

PROJEKT PAMĚŤ

Kdo nezná svou minulost, je odsouzen k opakování chyb svých předků. Po bitvě je každý generálem, a proto současné generace vidí v naší národní historii spoustu chyb. Dokud je budou vidět, budou o nich i mluvit a přemýšlet. Pak se možná vyhneme opakování historických omylů nebo se jen rozhodneme volit jiná řešení problémů, které nám život v národním i mezinárodním společenství přináší.

Kdyby mělo platit, že lidé budou provinění oplácet proviněním a bezpráví bezprávím, jaké pohromy by z toho vzešly!

Cicero

Míjeli jsme místa opředená legendami předávanými ústně mezi generacemi. Potkávali jsme hroby, které zavál čas a ruka současníků se jich jen zřídka dotýkala. Napadala nás spousta otázek. Kdo byli ti lidé? Kolik je jich zde pohřbeno a proč? Proč museli položit svůj život? Nejprve jsme jen chtěli upravit hroby, aby žáci sami přišli na to, že člověk opravdu umírá až tehdy, když už není nikdo, kdo by vzpomínal a přišel k místu, kde jsme spočinuli naposled. Jenže ve chvíli, kdy se děti sklonily k hrobům, začaly nám s přirozenou zvídavostí klást podobné otázky a my sami jsme neznali přesné odpovědi. Tak se zrodil náš projekt nazvaný Paměť, na kterém stále pracujeme, ale jehož první výsledky Vám můžeme předložit již teď.

Projekt Paměť

Obrázky z průběhu projetku

DOBOVÉ DOKUMENTY: Plán hrobů obětí transportu smrti; Evidence transportů a pochodů smrti v letech 1944/45

Paměť

Stále se snažíme rozplétat klubko historie. Na nedávné besedě s pracovnicemi Národního archivu, která se konala po promítání filmu Hitler, Stalin a Já v rámci projektu Příběhy bezpráví, jsme předali  všechny naše poznatky o obětech transportu smrti. Nyní čekáme, zda se nám podaří ověřit totožnost všech obětí, zvláště toho, kterého zatím známe jen jako jedno číslo z ďábelského stroje smrti. O to víc nás mrzí, že v knize, která vyšla o Chotovinách, jsou novodobé dějiny vykládány se zřejmými chybami, přestože jsme na ně dlouho před jejím dokončením upozořňovali. Proto se tato kniha nemůže stát cenným zdrojem pro výuku regionálního dějepisu, přestože jsme na ni dlouho toužebně čekali.

Jeden omyl za všechny. V knize se dočtete, že z transportu smrti bylo vyhozeno 9 těl. Zde došlo k záměně s padlými německými vojáky, kteří byli až do 23. 9. 1994 pohřbeni na chotovinském hřbitově nedaleko hrobu, který je předmětem našeho projektu. Toho dne byly ostatky vojáků exhumovány a přeneseny na centrální hřbitov v Chebu. Z výpovědí dobových svědků víme, že v našem hrobě jsou ostatky tří obětí nacismu a u dvou z nich známe díky dokumentačnímu centru v Arolsen jejich totožnost. Díky spolupráci s Národním archivem možná dáme znovu jméno člověku, o které jej nacistický režim připravil. Jeho stoupenci se domnívali, že navždy. S našimi žáky musíme pracovat na podobných projektech, abychom jim ukázali, kam až může dojít tolerance xenofobie, rasismu a vůbec všech nedemokratických ideologií.