Zuzana Růžičková: Tabu českého školství: základka není pro všechny a hloupé děti existují
- Podrobnosti
- Aktualizováno: 11. 10. 2019 22:41
- Zveřejněno: 10. 10. 2019 22:13
- Napsal Zdroj internet
České školství se pere s několika tabu. 1. základní škola není pro všechny, 2. valná většina dětí a škol nezvládá celé osnovy, 3. ne všechny děti jsou zvídavé, 4. úplně hloupé děti existují, 5. některé znalosti se musí nabiflovat.
Vzhledem k probíhající inkluzi bude asi první tabu vypadat jako spadlé z Marsu: základní škola není podle mne úplně pro všechny děti. Fanatičtí inkluzátoři teď budou po mně asi házet kamenem. Ale děti, které mají psychiatrické diagnózy a navíc jsou neléčené (většinou z libovůle rodičů) nebo mají těžkou poruchu sebekontroly a nebo děti agresivní, podle mne do základní (i mateřské) školy nepatří, nepatří a znovu říkám: „Nepatří“. Ani s asistentem. A navíc institut vyloučení (dočasné či trvalé) ze základní školy by měl být přijat i do našeho školského zákona. Individualizované učení ve speciální škole pod dohledem speciálního pedagoga nebo domácí vzdělávání (při vyloučení žáka) by systému bylo jen ku prospěchu. Děcko, které ohrožuje své okolí, nadává dětem a trýzní učitele i spolužáky, podle mne nemá v kolektivu ve škole co pohledávat. Jen si zkuste sami představit, že máte svoje dítě ve třídě s podobně psychicky narušeným jedincem. Co uděláte? V mém přesvědčení mne utvrzují dopisy kolegů, které jsem obdržela na výzvu ohledně zveřejnění informací o chování podobných žáků. Realita bývá opravdu někdy pěkně drsná. Posuďte sami. Házení židlí na spolužáky. Rána od klíčů na učitelčině ruce. Výhrůžky sebevraždou. Nekončící hlasité výkřiky dítěte během výuky. Dítě, které celý den běhá po učebně a vyhazuje věci. Atd. atd. To je podle mne k řešení spíš pro specialisty a psychiatry než učitele ve škole. A kdo tvrdí, že takovou situaci zvládne s přehledem, že stačí nastudovat nějaké příručky a projít školením, tak pěkně kecá. (Celou situaci dokresluje i přání kolegů, kteří se mi ozvali, abych je v článku nejmenovala. Bojí se reakcí okolí.) A ozývají se i rodiče. Jeden ze zoufalých otců, se kterým jsem hovořila, natáčí o tomto inkluzivním průšvihu dokument. Řekl mi, že jeho dcera se z pravidelného setkávání s takovým spolužákem ve třídě psychicky zhroutila, a tak se dal do práce. Protože je kameraman, tak shromažďuje názory učitelů, psychologů a dokumentuje. Sami si je můžete poslechnout a pročíst zde. Média o této situaci podle mne zatím neinformují příliš objektivně. Soustředí se spíš na děti, které jsou naprosto v klidu inkludované už dávno, a to s různými dys poruchami (dysgrafie, dyskalkulie, dyslexie). Ovšem práce s takovými dětmi je většinou pohodička. Ukazovat takové třídy je jako ukazovat Potěmkinovu vesnici.
Druhé tabu se týká učení. Školy nezvládají odučit celou školní látku a děti nezvládají celé penzum znalostí a dovedností pojmout. Osnovy (nyní se tomu říká RVP ) jsou nabité k prasknutí. Vezměte si jen, kolik vědomostí, informací a dovedností přibylo v souvislosti s nástupem nových technologií od doby, kdy jsme my sami chodili v sedmdesátkách a osmdesátkách do školy. Však šetření České školní inspekce 2018 to ukazuje. Nutno říci, že tohoto problému si už na ministerstvu po letech všimli a možná se s tím časem třeba i něco stane (pokud tedy ministra Plagu neodvane podzimní vichřice kolem platů učitelů). Ministr sám hovořil o proškrtání až poloviny probírané látky. Na druhou stranu si ovšem poslechněte mnohé politiky, kteří nesmyslně vyhlašují, co vše by se ještě děti měly ve školách učit. Branná výchova, mediální výchova, etická výchova, technika, pozemky, lepší ovládání digitálních technologií atd.atd. Každý týden se vyrojí něco. Cokoliv nefunguje, je potřeba to vrazit do osnov. Ano, něco tam přidejme, ale musíme jinde ubrat. Ale nemůžete ubírat hodiny v hlavních předmětech, jak se stalo při zavádění cizích jazyků.
A teď pojďme otevřít třetí tabu. Všechny děti nejsou zvídavé. Kolují tu mýty, že všem dětem stačí jen připravit podklady a podnětné prostředí a ony už se s velkým zájmem o vše budou předhánět v tom, kterou znalost či dovednost si osvojit dřív. Tak takhle to, přátelé, nefunguje. Moje zkušenosti říkají, že procento zvídavých dětí ve třídě je velmi různé, a to podle toho, jak se taková grupa děcek sejde. A mluvme o skupině 25 až 30 žáků, ne o malé skupince alternativních dětí od alternativních rodičů, kteří bedlivě dbají na to, co se ve škole učí, kdo je to učí, sami jim i doma tvoří podnětné vzdělávací prostředí, o své děti se starají a jsou ochotní za vzdělání (i základní) platit. Protože je přeci každému jasné, že učí-li se ve skupině 8 dětí nebo sedí-li v lavici 30 puberťáků, je to fakt rozdíl, a to pro obě strany katedry. Těch x procent nezvídavých pak musíte k učení nějak přitáhnout, někdy i přinutit. A to je fakt nelehká práce učitele. A jsou i třídy, kde se učitel v některých předmětech opravdu velmi nadře.
Dalším mýtem, který se v poslední době rozmohl, je, že vlastně neexistuje hloupé dítě. Že jsou jen děti špatně namotivované, na které učitel kašle. Tak já vám něco povím a bude to šok. Hloupé děti jsou mezi námi. Prostě si přiznejme, že tu máme jak chytré, bystré a inteligentní děti, tak ty, které jsou od přírody hloupé a mnoho inteligence nepobraly a nebo mají takové vady, které jim neumožní plně rozvinout svoje kognitivní schopnosti. Budeme všechny děti nutit, aby se pokusily splnit veškeré výstupy (RVP), které jsou ve škole předepsány? Nebylo by lepší udělat už na druhém stupni školství skupiny dětí, které se učí rychleji například matematiku nebo fyziku nebo jazyk a táhnout je nahoru? Budeme žákům i nadále vnucovat tempo těch nejpomalejších a nutit je, aby čekali, až se daleko hloupější dítě například vyjádří? Nebo v horším případě, až hloupé a ještě navíc zlobivé děcko kantor zkrotí? Spousta učitelů se snaží tyto rozdíly nějak vybalancovat, dávat nadaným např. více práce a těm totálně pomalým individuální plány. Přitom výuka ve skupinách dělených podle výkonnosti (především v hlavních předmětech, o výchovách se nebavím) by prospěla oběma stranám a třeba by pak ubyl úprk chytrých dětí na nižší gymply. S novým financováním regionálních škol by podle slibů měly přibýt i peníze na dělené hodiny. Tak uvidíme, jestli to jsou opět jen sliby plané, jak jsme už u ministerstva školství zvyklí.
Další tabu, které se prolíná dnešním školstvím, se týká biflování. Já jako matikář biflování nesnáším. A na matematice vidím to hezké právě v tom, že se dá skoro většina věcí odvodit a přijít si na ně. I přesto ale existuje sada informací, které se musí žák prostě naučit nazpaměť a přes to nejede vlak. Takovými údaji jsou třeba násobilka, vyjmenovaná slova, sem tam vzoreček v matice nebo fyzice (protože ho nevymyslíte za půl minuty), nějaký ten významný letopočet, prvky v chemii, slovíčka v angličtině a němčině atd. Představa, že se teď začnou děti vše učit jen hrou, a když to nejde, tak to nejde, je mylná. A vše se vygooglit také nedá a už vůbec si nevygooglíte souvislosti. A ty bez znalosti faktů nikdo nepochopí.
Pokud se tato tabu nezačnou odkrývat a nebude se o nich velmi nahlas hovořit, tak se podle mne nikam neposuneme. Zarytí vyznavači všeobecné inkluze, potírači jakéhokoliv pamětného učení, popírači dětské hlouposti a nevzdělavatelnosti u nás dělají více škody než užitku. Vždy je totiž dobré nalít si čistého vína a pohledět pak pravdě přímo do očí, i když bude velmi nepříjemná.
Převzato z blogu autorky na iDNES.cz.
