Základní škola a Mateřská škola Chotoviny

Jen málokterý rodič dítěte školou povinného mohl zůstat nezasažen kauzou, která se v uplynulých měsících rozprostřela veřejným prostorem. Matka sdílela na sociální síti fotku školní práce své dcery.

Jednalo se o prověrku z českého jazyka, zaměřenou na zdvojené souhlásky (-nn-). Zadání znělo poměrně jasně:

Doplň každou větu jedním slovem.

Malby, které jsou na stěnách, jsou............ dívka odpověděla: „od sprejaře.“
Stezka, kterou vyšlapali jeleni, je............. dívka odpověděla: „dolů z kopce.“
Tuk, který se získává z rostlin, je.............. dívka odpověděla: „nechutný.“

Z deseti vět bylo osm špatně. U zbylých dvou učitelka přimhouřila obě oči a shovívavě ohodnotila práci žákyně známkou 4. Podivil jsem se, co je na tomto příspěvku tak vzrušujícího, že ho sdílejí a komentují desetitisíce lidí. Otevřel jsem diskuzi pod textem, nahlédl do komentářů a zhrozil se. Probíhal tam otevřený, nefalšovaný lynč na učitelku, která by podle diskutujících měla být minimálně upálena, v lepším případě pak ukřižována: „Učitelé nedokáží v dětech vidět to krásné. Potlačují kreativitu, osobnostní rozvoj a samostatné myšlení dětí. Na českých školách probíhá genocida osobnosti. Vždyť odpovědi té dívky byly přece tak krásné apod.“

Jako rodič dvou školáků jsem si nutně položil otázku: Kde až leží hranice dětské kreativity? Odpovědi malé školačky byly možná pro někoho nevinně krásné, v první řadě však - a to je třeba si přiznat - byly úplně špatné. Dívenka prostě neakceptovala, že píše test z českého jazyka. Nezaznamenala, že práce je zaměřena na jediný konkrétní pravopisný jev, a dokonce si ani dobře nepřečetla zadání. Jednoduše nedávala pozor. Nic víc, nic míň.

Máme-li však potřebu vznášet se nad úchvatnou kreativitou školaččiných odpovědí, pak nevím, jak budeme tento axiom uplatňovat v praxi. Tak například: Jan Hus byl upálen: „před mnoha lety, někdy ve středověku, večer, strašně dávno, před 1. světovou válkou, v patnáctém století, pár minut před smrtí, o šestnáct let dřív než Johanka z Arku atd.“ Pokud chceme tohle všechno považovat za krásný projev dětské kreativity, pak vlastně žádná odpověď není tak úplně špatná. Nechceme tedy naše děti zase spíše jen omlouvat?

Najednou jsme my, rodiče, tak přehnaně úzkostliví. Dovolil si někdo o našem dítěti říct, že je líné? Že je nevychované? Nebo mu dokonce špatnou známkou naznačil, že není ze všech nejchytřejší? Dovolil si snad o nás někdo říct pravdu? Na pranýř s ním!

Oháníme se bezbřehou živočišnou kreativitou dětí, a přitom ji svou úzkostlivou starostlivostí pošlapáváme. Upíráme dětem možnost naplno pohlédnout životu do tváře. Vystavit se jeho žáru. Mladý utvářející se člověk potřebuje vylézt na strom, postavit v lese bunkr, plazit se vysokou luční trávou, nahý přeplavat rybník, propadnout se při bruslení ledem, v dešti oběhnout zahradu, poblít se z třešní natrhaných v aleji za vsí, dostat ve škole pětku za odfláknutý úkol či poznámku za hrdinskou přestávkovou bitku o tu úplně nejhezčí holku ze třídy.

A právě tahle tolik oslavovaná elementární pudová tvořivost, která je v každém z nich geneticky zakořeněná, je dnes dětem jejich internetem převzdělanými rodiči zakazována. No vždyť přece... klíšťata, alergie, ozonová díra, sinice, uprchlíci, paraziti, špína, nachlazení, úpal, nevyhnutelná globální apokalypsa, hnis a hnus.

Také mi není úplně dobře po těle, když moje děti šplhají sedm metrů nad zemí v koruně stromů, když sekerou štípají polena na táborák, když se brodí po pás bahnem rybníka, když střílí na zahradě ze vzduchovky nebo se na lyžích řítí sjezdovkou co to dá. Ale pak se jim zadívám hluboko do očí a vidím cosi, co mi říká, že o tahle dobrodružství je nemám právo připravit. Tohle je ta skutečná, opravdová tvořivost a kreativita. Objevování nepoznaného.

České školství není primárním původcem stavu, kdy se z dětí skutečně postupně vytrácí schopnost samostatně uvažovat, přemýšlet, utvářet si vlastní názor. Skutečným viníkem je přehnaná ochranitelská výchova, kterou kolem nich vytváříme umělou bublinu, v níž jsou zavakuovány v bezpečí svých displejů. Tak nevědomky a s nejlepším svědomím provádíme skutečnou genocidu dětské duše. Bráníme dětem poznat emoce, jako jsou touha a očekávání, zklamání a radost, vítězství a prohra, láska, strach, bolest... a možná taky štěstí.