škola, která se nestydí za to, že bývá nazývána vesnickou

Víte že...

Když mi bylo pět, máma mi říkala, že klíčem ke spokojenému životu je být šťastný. Ve škole se mě pak ptali, co chci v životě dělat. Když jsem odpověděl, že být šťastný, tvrdili mi, že jsem nepochopil zadání. Opáčil jsem, že oni nepochopili život. (John Lennon)

Soustředění s Frantou

Každý rok se školní sbor připravuje na svá vánoční vystoupení na krátkém soustředění. I letos jsme snily pod školní střechou.
Všechny zpěvačky velkého i malého vzrůstu shromáždily své přeplněné tašky v družině. Nedalo se projít bez za­škobrtnutí. Pak následovalo vyná­šení židlí, stolů, stolečků a židliček. Po úpravě spinkacích míst jsme šly protáhnout hlasivky s paní učitelkou Honzovou. Kon­cert se blíží a na skřehotání není nikdo zvědavý. Po práci hraní, pak zas zpívání, kreslení a večeře, až nastal čas oblíbeného bobříka odvahy. Letos se jmenoval Po stopách Franty Hláska. Pak to přišlo! Všude zhasla světla. Nouzové osvětlení dodávalo bledost našim obličejům. Pan a paní učitelka nás shromáž­dili před družinou a začali vyprávět pravdivý příběh z historie více než 120 let staré budovy prvního stupně. Hlavním hrdinou byl zmi­zelý desetiletý žák Franta Hlásek z Chotovin. Zvuky školního života a výskot dětí se ozývají na půdě staleté budovy dodnes. Po půlnoci se zjevuje i Frantův duch, ale jen v den, kdy se Frantík nevrátil ze školy domů. Cesta na půdu nebyla vůbec lehká. Mnohé sboristky vřískaly při sebemenším závanu větru. Dobrodružství prožité s vlastním strachem skončilo po­vídáním a samozřejmě smíchem. Druhý den nás všechny čekala vý­borná snídaně – křupavé rohlíčky, buchty od maminek a hra, kterou pomohla připra­vit bývalá členka sboru Monika Strejcová. Před polednem jsme se rozešly domů. Nikomu to neříkejte, ale bojíme se dodnes.

L. Dražilová a L. Dvořáková

Pějme píseň dokola!