škola, která se nestydí za to, že bývá nazývána vesnickou

Víte že...

Štěstí není něco, co k člověku přijde jen tak. Přichází spolu s našimi činy. (Dalajláma)

Den s Cermatem

„Zase nějaký testy! To bude votrava! No, furt lepší, než mít normální školu. Budou tam mezi nima ty velký přestávky, tak to bude dobrý. Jenže vona nás stejně domu dřív nepustí. Ale jo, je to lepší, než mít normální učení, bude to v pohodě…“ Tyto a ještě jim podobné úvahy se jedno lednové úterý ozývaly před osmou hodinou ranní z chodby v přízemí naší milé základní školy. Deváťáci se totiž chystali v učebně výtvarné a hudební výchovy psát celostátní srovnávací testy Cermat.

Všechno vypuklo v osm hodin. Všichni kromě Tomáše a Dominika zasedli do lavic. Ještě pár organizačních povelů a můžeme začít. Nejdůle­žitější je samozřejmě dobře se usadit, vytáhnout tu správnou pro­pisku, vydat mozku pokyn, aby se konečně probral, a máme to v kapse!

     Jako první přišly na řadu ma­tematické dovednosti. Z některých hlav se opravdu kouřilo a po ho­dině namáhavého přemýšlení a logických i jiných kombinací byli všichni zničeni. Právem jsme mohli 75 minut odpočívat. Vytáhli se sušenky, lízátka, bonbóny, roh­líky, chleby, jablka, tyčinky, čoko­lády, nápoje různého druhu a začalo debužírování. A co s načatým večerem? Dáme si třeba Prší. Mastili jsme karty o sto šest. Výborná relaxace. Vláďa je opravdu výtečný řečník. Smáli jsme se, až jsme se za břicha po­padali. Někteří jen tak posedávali nebo okukovali. Každý si odpoči­nul, jak chtěl.

A máme tu další zkoušku zna­lostí. Tentokrát z mateřského ja­zyka. „ Jo, to bude v pohodě. To dáme!“ ozývalo se učebnou. Ale proplést se labyrintem tolika textů a dojít až k cíli dalo některým po­řádně zabrat. A ještě ten neod­bytný Čas. Pořád je nám v patách! Konec! Doba vypršela. Jde se na oběd. Zase něco pozitivnějšího. Nadlábli jsme se. Už si sice ne­pamatujeme, co to bylo, ale určitě to chutnalo výborně, protože jinak to v naší jídelně ani být nemůže!

     Co budeme dělat teď? Mohli bychom si maličko provětrat hlavy. Půjdeme se někam projít. Většina souhlasila. Vyrazili jsme. Prošli jsme kolem velkého fotbalového hřiště, zatočili na cestu okolo lesa a došli až ke kuželně a udělali i pár fotek. Bavili se o ničem, ale pro nás tolik důležitém. Smích. Špičkování a zase smích. Pro­cházka nám opravdu bodla!

     A přišlo na další lámání chleba! Tentokrát ve všeobecných zna­lostech. To je vždycky nejzapekli­tější, protože člověk neví, jaký problém či otázka na něho číhá. Proto s chutí do toho a půl je ho­tovo. Zase ten Čas! Jen 40 minut. Kdo to má stihnout? Ještě chvilku! Poslední úkol! Uf, máme to za se­bou! Krátká přestávka a stačí už jen vyplnit dotazník. To bude hračka, chtějí znát naše názory a ty už přeci máme!

     Nikdo už moc nemluví. Jsme unaveni a těšíme se domů. I když naše mozkové závity dostaly po­řádně zabrat, den se vydařil. Strá­vili jsme ho společně, nikdo se ne­hádal, byla legrace a tak to má být! Teď už jen čekáme na vý­sledky našeho snažení. Doufáme, že nás potěší.





Věříte v naši budoucnost?