škola, která se nestydí za to, že bývá nazývána vesnickou

Víte že...

Když mi bylo pět, máma mi říkala, že klíčem ke spokojenému životu je být šťastný. Ve škole se mě pak ptali, co chci v životě dělat. Když jsem odpověděl, že být šťastný, tvrdili mi, že jsem nepochopil zadání. Opáčil jsem, že oni nepochopili život. (John Lennon)

Na samotě u lesa

Koncem května vyrazila část 9. třídy na svůj poslední společný výlet na této škole.

 Všichni jsme se na něj těšili. Za doprovodu pana učitele Honzy a paní učitelky Honzové jsme nastoupili na vlak a přemístili se do Žirovnice, kde jsme strávili dva báječné dny a dvě noci. Ihned po příjezdu jsme se dali do vybalování a ubytovávání. Bylo tu krásně, ale jen do chvíle, než se na mě vrhli krvežízniví komáři. Po zabydlení jsme se vydali na dříví a pak se vydali prozkoumat městský terén. Navštívili jsme zdejší zámek, ve kterém jsme si mohli prohlédnout velkou sbírku knoflíků, protože Ži­rovnice je právě jimi proslulá. Po­dívali jsme se do špýcharu a měli jsme možnost obdivovat obrazy Jana Havlíka a dalších umělců. Také jsme prozkoumali sbírku sta­rých šicích strojů. Po tak dlouhém dni jsme si zašli ve městě na ve­čeři. Snažila jsem se chovat slušně a neudělat žádnou ostudu, ale mým drahým spolužákům to bylo zřejmě jedno. Myslím si, že si nás tam budou pamatovat ještě hodně dlouho a nejen tam, ale i na zámku. I přesto byla večeře vý­borná a posílila nás na cestu zpět do kempu a na koupání v rybníce.

    Další den jsme se nasnídali, dívky zkrášlily své obličejíky a vydali se na pochod do Počátek. Došli jsme si na jídlo a pak už v tom vedru chvátali se vyč­vachtat zpátky do rybníka. A co by to bylo za výlet bez pořádné bouřky! Sprchlo a to dost, ale ještě před tím jsme stihli zapálit oheň a opéct si vuřty a hermelíny. Zby­tek večera jsme strávili na terase a vedli zajímavé diskuze.

   Dva dny utekly jako voda a přišel čas vrátit se  zase domů. Zabalili jsme si, uvařili nějaké jídlo, umyli nádobí, rozloučili se s přírodou a s komáry a vyrazili směr nádraží, kde na nás čekalo nemilé překva­pení. Cestu do Veselí jsme kvůli výluce museli absolvovat luxusním autobusem, ve kterém se nedalo dýchat. Okna nešla otevřít a řidič neuměl spustit klimatizaci. Už víme, jak se cítí ryba na suchu. Ale přežili jsme to! Do Chotovin jsme se dokodrcali už vlakem.

    Na tento výlet nikdo z nás ne­zapomene. Zapomněli jsme na něm na všechny školní starosti i všechno dění kolem. Užili jsme si spoustu legrace a ten, kdo tam nebyl, může jen litovat. Bylo to zkrátka skvělé zakončení 9. třídy! Bylo to SUPER!!!

Martina Lamačová

PS: Chcete vidět jaké to bylo? Jukněte do fotogalerie na výlety.

 

Malá, ale naše.