škola, která se nestydí za to, že bývá nazývána vesnickou

Víte že...

Odjakživa jsem byl nepřítelem marného naříkání a kvílení, přesvědčen jsa, že jenom pilná práce a snažení kupředu pomůže. (Karel Havlíček Borovský)

Doba zla

Příběhy bezpráví, to je akce, která je pro naši školu moc důležitá. V dnešní době, kdy máme všeho až moc, si už jen těžce představíme, jaké opravdu kruté podmínky v té době byly. Film Hitler, Stalin a Já nám myslím hezky přiblížil život jak ve městech, tak třeba v koncentračních táborech. Paní Heda Blochová, která povídala ve filmu o svém životě, se nám otevřela a krásně vyprávěla, i když to pro ni muselo být těžké, protože na některé okamžiky je asi lepší zapomenout. Její manžel Rudolf Margolius sice přežil koncentrační tábor, ale nakonec ho zabili komunisté, a to je podle mne ještě horší. Člověk je šťastný, že jedno zlo přežil, a potom přijde druhé a život stejně končí. Myslím si, že paní z Národního archivu, které za námi přijely z Prahy a po filmu si s námi povídaly, se snaží zprostředkovat svoje znalosti hlavně mladším generacím, protože ty to zase budou přenášet dál a neustále si to budou uvědomovat. Určitě je dobře, že se někdo zajímá o historii, protože takové věci by se měly zachovat v lidských vzpomínkách. Napadlo mne, že já se v této době můžu zdokonalovat ve zpívání a hraní na klavír za pomoci odborníků. O tom lidé ve válce mohli pouze snít. Ale co, zpívali si pro radost... Zpívali pro nás. Děkujeme.

Miroslava Honzová ml.

heda_blochova