ŽIVOT NA VOZÍČKU
- Podrobnosti
- Aktualizováno: 26. 12. 2013 10:30
- Zveřejněno: 14. 5. 2008 22:25
- Napsal Martina Sochůrková
Neobyčejně vitální Lucie Jonová, která je už několik let upoutána na invalidní vozík, celé dopoledne strávila postupně se všemi žáky II. stupně. S velkým zaujetím jsme všichni naslouchali vyprávění o úrazech, jež si můžeme lehce přivodit svou neopatrností, lehkomyslností nebo bezohledností. Tváří v tvář invalidnímu vozíku jsme si snad konečně uvědomili, že pásy v autech, autosedačky, ochranné přilby cyklistů nebo helmy lyžařů nejsou zbytečné výmysly, že to jsou pomůcky, které nám mohou zachránit i život. Je však důležité, abychom si chránili nejen život svůj, ale i těch, kteří jsou na svahu s námi, které míjíme při jízdě autem nebo na našich cyklistických výletech. Riziko úrazu nečíhá pouze na ty druhé, nemůžeme si donekonečna říkat, že nám se to stát nemůže. Nebezpečí se dá předcházet. A my, díky paní Jonové, už víme jak na to.
Ocitne-li se člověk v situaci, kdy ho zradí vlastní tělo a on je nemůže ovládat, musí mít hodně sil se s tím vypořádat. Paní Lucie Jonová své postižení využila k tomu, aby mohla děti během besedy varovat před riziky úrazu a seznámit je s životem zdravotně postižených lidí. Mohli jsme si tak uvědomit, jaké nástrahy denně na vozíčkáře číhají. Schody, díry v silnici, obrubníky, kopce... Proč jen se k těmto problémům řadí i bezohlední lidé, kteří zaparkují svůj automobil na místě vyhrazeném právě pro vozíčkáře? O nesnadném životě tělesně postižených se mohli někteří žáci přesvědčit na vlastní kůži, když si vyzkoušeli, jak obtížná je manipulace s vozíkem.
Mnohé z nás upoutalo vyprávění, jak lidé s tělesným postižením tráví svůj volný čas. S ústy obdivem otevřenými dokořán jsme sledovali dokument, kde vozíčkáři brázdili zasněžené vrcholky hor. Jen málokdo z nás by se jim v obratnosti mohl rovnat. Vozíčkaři sportují, tančí, chtějí prožít svůj život stejně jako my co nejlépe, kteří zdravotní postižení nemáme. Během besedy jsme se mohli naučit, jak komunikovat s postiženým, jakým způsobem bychom měli nabídnout pomoc a jak se chovat, setkáme-li se s postiženým člověkem.
Všem nám postupně docházelo, že i postižení lidé mají místo na naší zemi. Paní Jonová nám předala mnoho užitečných rad, životního elánu a dobré nálady. V našem srdci si místo získala a už teď se těšíme, až se za námi do školy v září vrátí s další zajímavou besedou.
